Občas se přihodí, že se některý okřídlenec zatoulá do mraků moc vysoko
a nějakou dobu setrvává v mrazivém stavu mimo čas a prostor. Ti, kteří
tuto cestu nepodstoupili, si znepokojeně šuškají, co tam nahoře asi číhá.
Z jakého důvodu se tam jejich přátelé odebírají? Proč se někteří vrací až
po dlouhých měsících? A co se děje s těmi, kteří se třeba už nikdy nevrátí?
Pravdou je, že tam, vysoko mezi mraky, nachází se hora, jejíž vrcholek
zahaluje ledová kra. Cítí-li se havraspárec znaven, obtěžkán strastmi
čarodějného života, nebo rozhodne-li se vydat na duševní pouť za
moudrostí a poznáním, volí pobyt právě na špici ledovcové hory.
Řada z nich se po návratu cítí obrozená, krákorá cosi o prozření,
velké zkušenosti a kryoterapeutických benefitech.
Potvrzené však není žádné tvrzení a navrátilci o mrazivých krajinách odmítají prozradit větší detaily. Prý pokud je jim to ve spletencích osudu určeno, přijdou si zvědavci na vše časem sami.
Jisté je ale jedno: ti, kteří setrvávají ve zmraženém stavu, nejsou o nic méně havraspárští. Přestože jim modrá krev v žilách příliš nekoluje, ale spíše se líně sune, zůstávají v srdci modré koleje. Neuplyne den, kdy by si na ně některý z opeřenců nevzpomněl, kdy by se k rampouchovi nezatoulala jediná myšlenka.
Připomeňme si nyní ty, kteří momentálně podstupují náročnou zkoušku ledové kry. Kteří z nich přežijí a vrátí se do řad živých?
Vězte, milí zmražení, že jste vždy patřili a vždy budete patřit mezi nás. Mnoho zdaru na vaší pouti a snad na brzkou shledanou.
